Petr, velký statný pětačtyřicátník z Prahy, navštívil ve Vídni jeden kongres. Bylo zrovna teplé a slunečné jaro. Více než kongres bylo ale pro Petra důležitější, že mohl v kuse strávit pár dnů ve Vídni, ve městě svého dětství a dospívání. Jeho rodiče totiž tenkrát pracovali jako vědečtí pracovníci ve Vídni a jakmile se dozvěděli, že Petr do Vídně jede, hned ho zahrnuli spoustou informací, kam se tam určitě má jít podívat a koho tam má navštívit. Již dlouhou dobu před odjezdem si Petr představoval, jak se Vídeň za tu dobu asi změnila. Hlavně ho to v srdci táhlo do čtvrti Josefstadt, kde vyrůstal.
Cesta do dětství
Jakmile Petr splnil svoje pracovní povinnosti, hned tam také zamířil. Celý nadšený se procházel po Josefstädter Straße. To je ta ulice, která tuto čtvrť od východu po západ přetíná. Když se procházel okolo všech výloh a domů, které znal už jako malé dítě, rozlil se v jeho duši krásný pocit. Snad i ta tramvaj, která zrovna projela, zazvonila jen kvůli němu.
Odbočil do Lange Gasse, kde dříve s rodiči bydleli. Ty nízké barokní domky s oblými věžičkami tam pořád stály, stejně tak jako restaurace na rohu. Sice měla nově omítnutou fasádu, ale neztratila nic ze svého šarmu. Takový dům, že někoho dojme… Najednou se mu jakoby všechno znova vybavilo. Byl to silný pocit, až to Petrovi vehnalo slzy do očí.
Nové dláždění
Jakmile se Petr uklidnil a jeho dech se opět srovnal, všiml si, že se ulice Lange Gasse přece jenom dosti změnila.
Místo starého asfaltu tu najednou je nová dlažba. Je tu méně aut, přibylo zeleně. Malá kavárna se svými pestrými stolky stojí přímo na chodníku. Celá ulice je z jedné strany až po druhou vydlážděna v jedné úrovni, takže vypadá spíš jak náměstí než ulice. Nebo něco mezi tím. Najednou tu je nějak více klidu jako někde na vesnici. Bylo to k údivu. Vlastně by se Petr nebránil tomu, kdyby tu bylo všechno jako před 25 lety, ale nakonec si pomyslel, že ta změna ulici prospěla. Nebo že snad vypadá dokonce lépe.
Ta dívka v kavárně
Najednou tu stál ten dům, ze kterého denně vycházel. Dveře se vůbec nezměnily. Tady, ještě jako školák, vždy vycumlával poslední šumivé bonbóny, ještě než šel nahoru do bytu.
U těch dveří, kde stál jako zmlácený pes, když šel poprvé na rande s Julií, jeho velkou láskou, do kavárny Strozzi hned na rohu. Tam mu totiž Julia řekla, že je pro ni příliš vysoký a že s ním chodit nechce. Ale místo aby jí řekl, co si o tom myslí, seděl tu radši tiše v koutku, styděl se a ještě za ní zaplatil jablečný džus. Snad Julii tenkrát neměl vůbec potkat. Od té doby to bylo vždy stresující, když si s nějakou ženou sešel. Nebo si to jen namlouval?
Starý soused
Na zvonkovém tablu stiskl Petr zvonek se jménem "Wranek". Ozval se mu mužský hlas.
"To jsem já, Petr. Jsi to ty Štefane?"
"Petr? Ten Petr?"
Ti dva kamarádi z dětství se hned objali, poklepali vzájemně po ramenou, vyměnili si pár nelichotivých komplimentů, jako jak že to teď vypadají, a hned společně odkráčeli do předsíně. Měli si co vyprávět. Času ale moc neměli, protože Štefan měl už večer něco v plánu. Když Štefan Petrovi ukazoval byt, padl jejich pohled do starého dětského pokoje, kde se spolu tenkrát tak vyblbli. Teď to je království Štefanovy dcerky Lilly.
A jak že to vypadá s dětmi u Petra? K tomu by byla za potřebí nejdřív nějaká ženská.
"Ty ses z Julie ještě nevzpamatoval, co?" vtipkoval Štefan.
"A ty se mě chceš asi brzy zbavit. Mluvme o něčem jiném", šel do protiútoku Petr.
Zóna jako místo pro naději
Štefan Petrovi udělal tu radost a změnil téma. "Co říkáš na tu novou pěší smíšenou zónu?"
"Co říkám čemu?"
"No té nové pěší smíšené zóně, tomu, jak teď předělali tuhle ulici."
"Aaah… jo tohle, no to je moc pěkně uděláno."
"Ani netušíš, co za tím bylo práce, abychom o tom projekt všechny přesvědčili. Lidi si dělali starosti, že nezajedou s autem k domu nebo že nenajdou parkovací místo."
Petr otevřel okno.
"Když se ptali lidí, hlasovalo nakonec 58 procent pro zřízení smíšené zóny". Štefanovi zářily oči.
"Ta přestavba se opravdu povedla", odpověděl Petr, který zrovna sledoval dění venku. "Kdo ví, třeba na té nové pěší smíšené zóně potkám nějakou pěší pro život? To se může stát…"
Sklenice jablečného džusu
"A víš ty co?", na to Štefan, "večer jdu s kamarádkou Sárou dolů k Řekovi. Pojď prostě se mnou a já tě představím. Mám pocit, že byste so mohli padnout do oka." "Dnes večer? Ne, ne, tak jsem to nemyslel."
"Ale pojď, bude to určitě sranda."
"Pro tebe možná. Dnes nemám žádnou chuť. Dnes se chci ponořit do vzpomínek."
"Petře! Tohle je pěší smíšená zóna, tady se mají lidé setkávat! Tady si spolu rozumějí a respektují se i řidiči s cyklisty. A naopak. V této zóně se dějí věci, o kterých si jinde můžeš nechat jen zdát! Tak si tu šanci nenechej ujít!"
Petr se usmál. "Ty jsi pořád ten stejný Štefan. Tak dobře, jdu do toho!"
Za pět sedm se Petr se Štefanem usadili v restauraci Trilogie a objednali si něco k pití. Ta deset minut přišla do lokálu Sára a netrvalo to ani tak dlouho a Petr měl pocit, že by této ženě nesmírně rád zaplatil sklenici jablečného džusu.
Zajímavé linky k této historce
Smíšená zóna Lange Gasse – Plán města na městském webu wien.at
Město Praha
Meeting Destination Vienna (anglicky) – WienTourismus
Historické informace v Historii Vídně wiki:
Kresba: Sandra Biskup
Text: Simon Kovacic
Překlad: cku
